Dr. Ram Thein je především sociální psycholog s bohatou zkušeností s různými kulturami od prototypických západních a východních kultur, po specifické náboženské kultury beduínů. Působil v USA, Izraeli a střídavě i v ČR a to jako vysokoškolský pedagog a výzkumník. Je autorem či spoluautorem řady odborných publikací z oblasti sociální, dětské a interkulturní psychologie.

Mimo specifika psychodiagnostiky dětí a mládeže odpovídal Dr. Thein i o životě dětí jiných kultur a problémech na cestě za dospělostí. Co způsobuje násilí na školách a známé případy dětských zabijáů?

V čem spatřujete, pane doktore, největší specifika v diagnostice dětí a mládeže?

Já jsem pracoval především s předškolními dětmi a dětmi na prvním stupni základních škol. Největší problém je udržet jejich zájem a motivaci, spolupracovat během vyšetření. Méně cenzurují, co říkají, na rozdíl od dospělých nebo mladistvých. U adolescentů je dobré předpokládat, že mohou vyjadřovat nelibost, nechtějí tam být, nechtějí spolupracovat.

Měl jste v rámci své praxe velkou příležitost poznat různé kultury, existuje nějaký typický projev českých dětí?

Nepracoval jsem v žádné pedagogicko-psychologické poradně v Čechách, takže vyšetřením u mě neprošly žádné české děti. Prováděl jsem výzkum u beduínských dětí, dětí religiózních židovských osadníků a dětí z Českých Budějovic na jedné základní škole. Sledoval jsem, jak si vysvětlují neúspěch. Ukázal se dramatický rozdíl mezi českými a izraelskými dětmi. České děti velice často používaly situační faktory na vysvětlení svých neúspěchů. Vysvětlení je možná spojené s rodičovským přístupem, kdy dítěti vyčítají chyby nebo je za ně trestají, ale pak neocení či nepodporují jejich úspěchy. U dítěte se očekává, že bude pořád prospívat, ale jakmile jednou neuspěje, tak se trestá a trestá. Děti tak musí být stále ve střehu a vyvinout si nějaký obranný mechanismus, který brání jejich sebevědomí při přisuzování neúspěchů nějakým faktorům mimo dítě. Naopak židovské děti téměř výhradně jako hlavní příčinu neúspěchu uvedly, že žák se prostě neučil, že neinvestoval dostatečně do výuky.

V roce 2012 byla Francie šokována hned třemi po sobě jdoucími kriminálními činy dětských či mladistvých delikventů. Poslední z nich zahrnoval vraždu devítiletého chlapce třináctiletým kamarádem, protože se bál, že ho udá za krádež, kterou provedl. V čem vidíte příčinu takovéhoto jednání? Něco podobného se událo vlastně i v Izraeli. Spatřujete zde nějakou analogii v Čechách?

Tady byl případ, kdy si nějaký chlapec připravoval bombu, kterou chtěl dát do školy a myslím, že ho zachytili díky internetu dříve, než to udělal. Z americké literatury o adolescenci víme, že se adolescenti velmi často nachází na hranici mezi zákonným a nezákonným chováním. Adolescence je jakýsi věk, kdy se hodnoty znovu prošetřují, kdy jedinec úplně nemá vykrystalizovaný hodnotový systém. V případech, kdy se chování adolescenta ocitá za hranicí zákona, je jimi ona situace vnímaná často jako bezvýchodná. Toto se může stát snadno, protože v adolescenci člověk vidí spíše bezprostřední než dlouhodobé cíle. Situace pak může vypadat bezvýchodně a tím pádem páchají beznadějné, zoufalé pokusy o únik z této situace a může to být i násilím. V Izraeli je na školách hodně pobodání a často dochází k násilí na školách.

Děje se takové chování po celém světě všude zhruba stejně, nebo jsou regiony, které nějak výrazným způsobem překračují, řekněme, normu?

Já nemám statistické údaje, ale řekl bych, že ve Spojených státech bude nejvyšší pravděpodobnost tohoto chování. Proč to je? Patrně důrazem na individualismus, kdy je ve společnosti zdůrazňována pouze soutěživost, ve keré se silnější musí dostat dopředu, jinak je méněcenný. Toto vede k odcizení člověka a lidé tak snadněji sklouzávají do stavu, kdy nerozlišují dostatečně mezi fantazií a realitou. Právě individualita podporuje onu samotu, ve které si můžete snít o čem chcete, tím pádem si můžete nějaké ty vaše fantazie nějak realizovat. A to máme případy dětí, co vezmou zbraň a jdou střílet do škol.

Jaký máte názor na mladistvé v etnických menšinách, kteří chtějí opustit kulturní tradice a zapadnout do našeho tzv. západního světa, a jaké obtíže spatřujete na této cestě.

Když mládež opouští své kořeny, svou kulturu, je to hrozná škoda, že všichni budou poslouchat tu samou hudbu, oblékat se úplně stejně, česat se stejně, mluvit stejně a jakákoliv rozmanitost, pestrost, zajímavost se ztratí. Na druhou stranu bych neřekl, že je to špatné, naopak je to očekávatelné, ale doufejme, že v určitém bodě v životě se probudí a začnou se starat o to, odkud přišli a udržovat to.

Dnes se často setkáváme s pojmem krize rodiny, krize hodnot. Pakliže by taková krize skutečně existovala, v čem spatřujete její kořeny, jaký má dopad na děti a mladistvé?Jak z této krize uniknout?

Když jsem se po 30 letech vrátil do Čech, přemýšlel jsem, pro co tady lidé žijí, jaký smysl života mají. Jestli je to jen honba za nějakým ekonomicko-společenským úspěchem, anebo zda lidé spatřují, že jejich život má mnohem hlubší smysl. Já mám podezření, že je to jen ta honba za tím úspěchem, který samozřejmě ne vždy funguje, a ne každý uspěje, což způsobuje, že se lidé tak nějak nemohou najít. Aby rodiny uspěly, musí pracovat tvrdě od rána do večera a na děti nemají čas, takže děti vyrůstají svým způsobem zanedbávány a to určitě musí způsobit nějaké zmatky v tom, co je správné, co je dobré, co je etické a co je neetické. Když přidáte historii za posledních 30 až 40 let, kdy nastal přechod z cynického využívání komunistického systému do cynického využívání raného kapitalismu, tak tam krize hodnot musí být jasná. Když to porovnám s Izraelem, tak i sekulární nenáboženští židé v Tel Avivu, známí jako požitkáři, ví proč tam jsou, proč Izrael existuje a proč se někdy musí sebeobětovat za to, aby pokračoval. Tady v Čechách tenhle pocit nemám.

Jaké je východisko? Jaký impulz bychom potřebovali?

Já bych očekával, že se rodiny zastaví a ohlédnou se za sebe. Uvědomí si, že honba za úspěchem není vše. Jak ty rodiny k tomu přinutit? Nějakými vzory v médiích, přesvědčováním. Možná. Myslím však, že to vede k jiným otázkám.

Jaký postoj mají mladiství a děti k autoritě? Liší se od sebe postoje dětí a mladistvých u nás a ve světě? A pokud ano, čím si myslíte, že je to způsobeno?

Řekl bych, že v západní společnosti, tím myslím USA, Kanadu a západní Evropu, je vztah k autoritě ovlivněn kritikou, která může být zdravá, ale může být i přehnaná a škodlivá. Kritičnost vůči autoritě je dána také historicky, kdy některé autority dovedly země do válek, do totalitních systémů. Zde je opodstatněné být velmi kritický vůči autoritám, ale v západní společnosti to došlo až tak daleko, že to hraničí s anarchií a antinomií a vůbec ztráty jakéhokoliv respektu k autoritám. Myslím, že česká mládež, když se zeptáme, co si myslí o politicích, i o některých intelektuálech, budou velice skeptičtí a kritičtí. Když to ale porovnám s kulturou Beduínů nebo židovských ortodoxních komunit, tak tam právě naopak autority jsou velice silné. V beduínské komunitě nemůžete udělat žádná rozhodnutí, bez toho, aby jste se šel poradit s nějakým stařešinou, zda vám to schválí nebo ne. Jestli je to lepší, to si nemůžu být jist, ale existoval tady v minulosti ideál moudrého starce, se kterým se jdete poradit a koho respektujete. O tom hovořil Jung. Nemusíte ho poslouchat, ale on vám může ukázat cesty, kterých byste si ještě nevšiml. Zdá se, že tento ideál vymizel a pod pojmem stařec se často myslí rigidní a senilní muž, který nemá do čeho co povídat. V západní společnosti jako autority nacházíme plytké pop hvězdy, zpěváky nebo televizní baviče a reality show, což přirozeně shledávám jako problém.

ČTĚTE VÍCE

Vložila: MB