Úvodní stránka » Aktuality ICM Jindřichův Hradec z.s. » 21.8.1968 - jak vypadaly první hodiny OKUPACE?

Před rozlehlou budovou na vltavském nábřeží známou jako centrála všemocné komunistické strany parkuje ještě před půlnocí řada černých limuzín Tatra 603. V zakouřené zasedačce totiž už od dvou hodin odpoledne probíhá schůze komunistického vedení. Do tmy svítí i několik menších kanceláří, ve kterých čekají sekretářky, asistenti a řidiči, kdyby náhodou soudruzi potřebovali s něčím pomoct nebo odvézt. „Pokud to nepotřebují, personál v pohotovosti se baví, čte si, plete svetry, pije černou kávu,“ napíše později ve své vzpomínkové knize jeden z přítomných, tajemník ústředního výboru a přední stoupenec probíhajících reforem Zdeněk Mlynář.

Na pořadu jednání je velmi sporný návrh usnesení. Předložilo jej konzervativní křídlo KSČ nespokojené s probíhajícím politickým uvolňováním. Usnesení obsahuje silnou kritiku politické situace obecně známé jako „pražské jaro“, jde na ruku sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi a je vlastně snahou zpochybnit nebo spíš odstranit garanta změn Alexandera Dubčeka z vedení. Poměr hlasů mezi stoupenci a odpůrci je těsný, debata je proto vzrušená a protahuje se do nočních hodin.

Asi půl hodiny před půlnocí je náhle odvolán k telefonu předseda vlády Oldřich Černík. Když se po chvíli vrací, žádá o slovo. Vzápětí přítomným oznamuje, že československou státní hranici překročily jednotky států Varšavské smlouvy a začínají obsazovat zemi. Černík zkoprnělým soudruhům vysvětluje, že mu zprávu sdělil ministr obrany Martin Dzúr. Také řekl, že Dzúr byl v podstatě zatčen a je bez možnosti přístupu k telefonu hlídán dvěma sovětskými důstojníky. Zavolat mohl pouze Černíkovi a velitelům armády, kterým zakázal podnikat jakékoli vojenské akce na obranu státu.

V místnosti nastává rozruch. Mezi změtí hlasů vyniká Dubčekovo bědování: „Tak přece to udělali, a to udělali mně!“ Někdo navrhuje ihned pozvat na jednání prezidenta Ludvíka Svobodu. Vasil Bil’ak, jenž bude už zanedlouho uznaný za jednoho z funkcionářů, kteří s okupanty úzce spolupracují, chodí po místnosti sem a tam a vykřikuje: „Tak mě lynčujte, proč mě nezabijete?“ Nikdo však na jeho slova nereaguje.

„Každý byl nakrátko soustředěn do sebe,“ bude později ve své knize Mráz přichází z Kremlu vzpomínat Zdeněk Mlynář. „Mně se v hlavě promítal jakýsi absurdní film, v němž se obrazy konce války, barikády, tanky, ranění a mrtví v ulicích mísili s tvářemi mých nejbližších, s obraznou vzpomínkou na krajinu jižních Čech, ale i na obludnou stavbu moskevské univerzity – a to vše za jasného pocitu, že to je definitivní debakl mého života jako komunisty.“

Ostatním Mlynář oznamuje, že odstupuje z funkcí. Stejně mluví i Dubček. Brzy přijíždí prezident Svoboda, podle vzpomínek Mlynáře bledý, navenek klidný, ale vnitřně rozčilený. O invazi ví přímo od Sovětů, kteří ho navštívili na Pražském hradě. Počáteční chaos se trochu uklidňuje a prostorem padají věty, že teď nikdo nesmí rezignovat, aby se moci neujala skupina funkcionářů podporující intervenci. Dubček navrhuje, aby dali dohromady společné prohlášení, jež by mohla média tlumočit lidem. Psaním návrhu jsou pověřeni zručný stylista Mlynář a Čestmír Císař.

Mezitím se přítomní shodují, že vojenská obrana státu nepřichází v úvahu, protože by tím okupační armády dostaly záminku ke krvavému zásahu a důkaz opodstatněnosti celé intervence. Důvodem je i skálopevné přesvědčení, že Československá lidová armáda vlastně ani samostatnou armádou není a nedokáže se za těchto okolností bránit. Klíčové pozice v ní zastávají ti, kdo teď útočí - sovětští důstojníci, držící kontrolu nad vším včetně šifrování vojenských zpráv.

ČTĚTE VÍCE

Vložila: MB