Na workcamp do Nepálu do Kavresthali community of Káthmándú district jsem odjížděla s klasickou směsí obav a nadšení.

Učit angličtinu děti v Nepálu bylo něco, o čem jsem už dlouho snila, a tak jsem se jednoho dne přestala vymlouvat na nedostatek času a prostě jsem se během pár týdnů sbalila a vyrazila. Odjížděla jsem kovaná několikaletou praxí z rozvojové spolupráce a připravená, že mě žádná rozvojová klišé nedostanou do kolen, jen tak mě něco nedojme a zachovám si pragmatický nadhled. Dneska se tomuhle svému přístupu směju, protože mě samozřejmě realita dojala hned během prvních pár dní.

Když jsem sbírala odvahu odjet učit do Nepálu, nebála jsem se samoty v cizí zemi, ale učení. Jestli to bude děti bavit, jak mě přijmou, jestli se naučí něco užitečného atd. Děti byly nakonec úžasné a jsem ráda, že mi pomohly překročit vlastní stín a objevit v sobě novou schopnost a radost z učení. Kromě učení jsme ve škole pomáhali vymalovat třídu pro místní školku obrázky, abecedou a čísly, které si i malé děti brzy osvojily a které jim i učitelům přinesly obrovskou radost. Slovo „radost“ se tak nějak neslo celou mojí dobrovolnickou zkušeností, ale samozřejmě ne všechno bylo tak skvělé.

Spolupráce s místními byla občas náročná a tekly mi nervy hlavně z nepálského pojetí času (hodina sem, hodina tam nic neznamenala) i z rozložení celého dne. Na můj vkus jsem měla příliš volného času, a tak jsem mimo program trávila ještě čas ve školce. A to byly ty nejkrásnější okamžiky v Nepálu, ve školce, která se skládala z jedné třídy s kobercem a stolkem a nebyla v ní jediná hračka nebo pastelka. O to větší prostor byl ale pro fantazii a občasný rozvoj angličtiny pomocí obrázků, a přestože jsme měli jazykovou bariéru, tak se ukázalo, že radost a nadšení jsou jazyky mezinárodní. Poslední dny jsme do školy donesli hromadu pastelek a omalovánek. Nezapomenu na radost dětí, ale i na jejich strach, že jim nic z toho nezůstane. Moc hezké chvíle jsem zažívala s dětmi při pauze na oběd, kdy jsme si povídali, navzájem se učili anglicky, česky a nepálsky a skákali gumu nebo přes švihadlo. A z té trošky jídla, co měli na celý den, se dělili mezi sebou i se mnou. Pohostinnost, jako jeden z hlavních rysů nepálské povahy, byla znát všude.

Bydlení u nepálské rodiny předčilo všechny moje představy a ve finále mi bylo trošku líto, že jsem třeba nemohla prát v řece nebo se koupat venku. Celá rodina byla nesmírně přátelská a vstřícná a tím, že mě rychle přijali mezi sebe, jsem poznala je i jejich život tak, jak by se mi to nikdy nepodařilo. Na společné pití čaje před domem při západu slunce asi nikdy nezapomenu. A než si zase odvyknu na to, že čaj se skládá z malého množství čaje, většího množství vody a obrovského množství cukru, bude to chvíli trvat. S nepálskou rodinou jsem také strávila svoje třicáté narozeniny.

Obávané výročí jsem díky nim a dětem ve škole prožila v euforii z krásného dne a pocitu, že jsem v životě přesně tam, kde chci a mám být. Když mi nepálská maminka udělala k jídlu maso a dostala jsem krásné náramky, Colu, talíř ovoce a koťátko k pochování, byla jsem nejšťastnější třicítka na světě.

V Kavresthali byla i možnost trávit čas v rámci dobrovolnické komunity, bylo tu spoustu zajímavých lidí, ale upřímně víc mě těšilo trávit čas s dětmi ve škole nebo s rodinou. Pustila jsem se do učení háčkování a ten pocit někoho naučit něco, z čeho je sám maximálně nadšený, se mi vryl hluboko do paměti. Když moje prababička kdysi učila háčkovat moji mamku, asi by se dost divila, že o čtyřicet let později využijí tyto dovednosti holky v Nepálu a jejich čepice a ponožky nosit místní děti.

Kromě výborného čaje jsem si moc oblíbila i místní jídlo, přestože Dhal Bhat (rýže s čočkou, brambory a špenátem či květákem) byl třikrát denně. V rámci volného času jsem se samozřejmě jela podívat i do Káthmándú, ale všudypřítomný prach, chaos a nepořádek mi trochu vadily a ráda jsem se vracela do vesničky na kopci, kde klid narušovaly jen zvuky zvířat a občasné zvonění z blízkého templu.

Jako žena jsem byla naprosto fascinovaná oblečením místních dívek a žen a nabídkou obchodů s látkami. Tak nádherné materiály a vyšívání byly pohádkovou přehlídkou a nejednou jsem litovala, že máme v Čechách v podstatě nudnou a šedivou módu. Zbytek pobytu v Nepálu jsem strávila v Pokhaře, která mi byla mnohem sympatičtější než Káthmándú, a na břehu jezera jsem se cítila jako u moře na dovolené. Vyzkoušela jsem paragliding, který zde má neopakovatelnou atmosféru díky výhledu na zasněžené vršky Himalájí a pohledu do zelenomodrého údolí s jezerem. Doporučit můžu i místní jeskyně, které jsou opravdu zážitkové. S čelovkou prolézat kutliny na vlastní pěst a nad hlavou mít obrovské hejno netopýrů, to člověk jen tak nezažije.

Na workcampu jsem zažila jedny z nejkrásnějších dní svého života. Užívala jsem si radosti z práce s dětmi a pobytu venku. Normálně nejsem příznivcem dojímavého přístupu k práci v rozvojových zemích, ale tentokrát to bylo o pocitech a osobní zkušenosti. A takové prostě byly a jsou. Ještě jednou děkuji celé nepálské rodině za přijetí a pohostinnost, kterých se mi v jejich domě dostalo. Jsem nesmírně vděčná za tuto zkušenost a všem dětem z Primary a Nursery School v Kavresthali přeju, ať jim škola dá do života to, co budou potřebovat, aby mohli žít pěkný život, který jim přinese štěstí a zdraví.

Monika Toulová

ZDROJ

Vložila: MB