Úvodní stránka » Aktuality ICM Jindřichův Hradec z.s. » S cestovatelem L. Ziburou o hostelech, autostopu a dalším

Zibura: Prázdniny v Evropě mi ukázaly, že žijeme v nejzajímavější části světa

S cestovatelem Ladislavem Ziburou o hostelech, autostopu a sdílení zážitků na Facebooku

Výlety Ladislava Zibury se nevyznačují extrémními zážitky, přesto je ve svých šestadvaceti letech jedním z nejznámějších českých cestovatelů. O svých výpravách píše knihy, které se prodávají v desetitisícových nákladech, jeho přednášková turné vyprodávají kulturní sály po celé republice. „Mě nezajímají památky nebo hory. Do světa si jezdím povídat s místními lidmi,“ říká Zibura o své autorské metodě.

Jeho první tři knihy čtenáře provedly exotickými krajinami Blízkého východu, Kavkazu a Asie, letos na jaře se ale Zibura vydal na výpravu, jejíž trasa na první dojem nepůsobí až tak atraktivně: do Evropy. Teď je polovina léta a Zibura se ze své cesty čerstvě vrátil domů. „Když jsem odjížděl na výlet po Evropě, nebyl jsem si jist, že je to téma dost nosné, jestli stačí na knihu. Teď už ale vím, že je,“ říká cestovatel týden po návratu z dvouměsíční cesty. „Ta rozdílnost mezi severem a jihem je úžasná.“

Jak dlouho jste zpátky v Česku?

Ani ne týden.

A jak dlouho jste byl na cestě?

Asi dva měsíce.

Jaký je to pocit, být zase doma?

Spousta lidí říká, že je pro ně po návratu těžké si zvyknout, že jsou zas zpátky doma, já mám ale vždy radost, když se odněkud vrátím. V cestování jsem nikdy neviděl smysl svého života, ale spíš ukojení mojí touhy po poznání, po sebevzdělávání, touhy vidět svět na vlastní oči. Takže teď mám asi takový pocit, jako bych po dvou měsících vylezl z knihovny. Na co je těžké si vždycky po návratu zvyknout, je to, že se toho kolem člověka najednou tolik neděje. Ráno se probudíte a večer usínáte ve stejné posteli, nepoznáte každý den tolik nových lidí. To je trochu náročné, ale zároveň radostné, protože se můžu vidět s těmi lidmi, které mám rád a znám roky.

Už se dostavila ta chvíle, kdy vás přestane bavit dokola vyprávět ty nejlepší historky?

Nebaví mě odpovídat na některé otázky, které se pořád opakují. Ale mluvit o věcech, co jsem zažil, to mě těší pořád. S různými lidmi se bavím o různých věcech. Mě ve světě už moc nezajímají památky nebo hory, ty mám pocit, že jsem už všechny viděl. Do světa si jezdím povídat. Teď jsem dva měsíce stopoval po Evropě a vyslechl si stovky příběhů. A s různými známými se můžu bavit o různých setkáních.

Na jaké otázky vás nebaví odpovídat?

Kde se ti líbilo nejvíc. Nebo co byl nejsilnější zážitek. Přijde mi to příznačné pro dnešní dobu, že se snažíme ze všeho vyextrahovat to jedno nej, že nevnímáme věci jako proces. Nechci v těchhle intencích přemýšlet. Uvědomuji si, že kdybych si vybral jednu nejlepší věc, tak všechny ty ostatní budou jenom skoro stejně tak dobré. Tak se snažím vnímat celou cestu jako proces, ke kterému patří dobré i špatné věci. A vím, že čím horší věci mě jeden den potkají, tak tím větší radost pak budu mít z té dobré.

Tak já se tedy nebudu ptát na nejlepší, ale zeptám se na nejhorší zážitek.

Ten se mi asi nestal. Jak o těch cestách píšu knihy, tak jsem rád i za ty špatné, o těch se dobře vypráví. Ale počkejte, vlastně, něco mě napadá - nejhorší okamžiky jsou ty, když stopnete řidiče a on vám chce předvést, jak umí rychle řídit. Mám strach, když někdo předjíždí přes dvojitou plnou čáru a je to třeba osmnáctiletý kluk, který nemá zkušenosti.

ČTĚTE VÍCE

Vložila: MB